photo

Cesta životem vedoucí

31. october 2018 at 23:06 | neweresth
Zdravím,
jak se tak koukám - celkem prázdno. A tak dopisuji zpětně z paměti nepaměti. Jakou cestou bych se dala - cestou vlastního přesvědčení. Zkoušet, kde končí hranice našich (ne)schopností. Váhám, kde se v Nás bere ta vůle, kde se bere ten chtíč změny. Chceme vůbec?

Květinově emocionální

30. september 2018 at 23:09 | neweresth
Zdravím,
často váhám, kolik si toho o sobě nechci přiznat - nevědomost, jak si něco přiznat, především pocity. Stále v pozici 'neprávo'. A přec si za výsledný verdikt mohu sama, protože v tuto chvíli jsem ten, co řídí můj malý svět.

Mluvit s němou tváří

24. july 2018 at 23:26 | neweresth
Zdravím,
nic neříkám, jenom zírám. Vždyť ani já nevím, co od sebe očekávám. A přece je to víc. I přes mnohé nevědomosti chceš víc. Žít život, plout oceánem překvapení. Sám jseš sám, nejseš tím - co si myslíš, co si myslím - kým vlastně jseš.

Surfing waves of poisoned water

26. april 2018 at 16:12 | neweresth
Zdravím,
kolik myšlenek, kolik slov, co vyřčeno by chtělo být, a ke svým koncům, ke sve konečnosti existence se stále nedostávají. Nevadí. Chce to klid. Slyšet, co člověk slyšet chce. Ikdyž je někdy těžké pochopit, jak může být líp, když se člověk cítí mizerně - každý den, který prožijeme na této planetě takový není. Ano, je spousta věcí, kterým nerozumím, jelikož jsem je neprožila, ale nechám se poučit, když mi dáte šanci. Přijemce si nakonec informace spracuje svým způsobem, vybere si, co mu dává smysl, co zapadá do definic světa, ve kterém právě žije. (Všem se člověk nezavděčí.)

Hořkosladká nevědomosti

26. february 2018 at 15:16 | neweresth
Zdravím,
když poohlédnu se na samu sebe minulou, mám pocit, že vlastně na ni ani nechci poohlížet. Jak jednoduché je vidět to, co vidět člověk nechce, co jej děsí. Smutné. Vtipné. (Neohrabané.) Avšak v danou chvíli, v ten 'přítomný' moment minulý je člověk svou nejlepší verzí. Neustále v procesu. Ve vývoji. Ať už pomalém nebo ve spěchu.

Bylo ráno. Chladný vítr pohlcoval veškeré teplo. V pohybu. V nehybném stavu teplo přinášel sluneční svit. Slunce se na obloze jevilo jako (téměř neskutečný) pravidelný kruh zářící v odstínech bíložluté barvy. Jak kouzelné jsou tyto momenty. Jak krásné je světlo, jeho moc. Kolikrát se člověk pozastaví nad tím, co mu vlastně přijde samozřejmé? Kolik krásy je v obyčejnosti.

Uzavřena v kruhu

7. january 2018 at 13:49 | neweresth
Zdravím,
nikdo nevědel nic. Nikdo nic vědět nechtěl. Nikdo. Někdo. Někde. Kdekdo. Jak ztracené, jak smutné, jak ponuré. To dítě, ten pohled, to prostředí. A stále bylo. A bylo dál. Chtěli vidět? Chtěli vědět? Chtěli něco? Chtěli všechno, a nechtěli nic. Chtěli být. Chtěli existovat.


Restrikce

11. june 2017 at 19:56 | neweresth
Zdravím,
Každý den se člověk musí rozhodovat, co bude/chce dělat, jak se zachovat, co říct, jak žít. Neustále přemýšlet. Řešit. A nakonec dojde na čas spánku, kdy se může zdát - že je klid. Někdy není. Stres. Noční můry. Potřebuje člověk k životu lidi? Téměř každý den vština z nás do určité míry přichází do kontaktu s některými jinými. Jaké to je - je to radost, je to smutek, je zlost či únava?


Cítit v každé buňce

26. may 2016 at 2:06 | neweresth
Krásný večer,
žiju, tak nějak. Kdeco se ztrácí v čase, který je relativní. Stárneme všichni. Opravdu. Jsem radši, když prší - poslouchat dopadající kapky, ležet a jenom být. Váhám, zda stojí za to být. Co mě ještě čeká? Možná bych chtěla vědět, ale nechci, chci se nechat překvapit - jak se vlastně se svým životem poperu?

Pořád se trápím sama se sebou. Nevím - co chci, jak se rozhodnout, nechci být nespravedlivá. Váhám nad tím, co je dobře a špatně. Člověk se nezavděčí všem a kdybych chtěla? Zbytečně se tím stresuju, maličkostmi - momentálně největší stresující chvíle zastává učení na zkoušky, které budou dofám brzy za mnou. Zbavím se takových stavů - nejistoty a úzkosti?

Optimisitcky na konec - jsou chvíle, kdy se cítím fajn - v těchto chvílích ovšem nepřemýšlím nad ničím. I to se stává a jsem za to ráda, jelikož, kdo by stále zvládal napnuté struny. To mi připomíná návrat ke hře na flétnu - nejsem vyložený talent, ale je to něco, co mě bavilo - vybrala jsem si to sama a proč bych nehrála jen tak, pro zábavu. Občas v těchto chvílích rostu ze své neschopnosti, občas se uklidňuji. Trénovat, chci.

Teď se usmívám. V uších mi hraje nová skladba Beartooth (jedna z mála skupin, kdy se při poslechu jejich skladeb cítím EXCITED) a pak klasické a instrumentální. Emoce, miluju je.

Den zvolna barevný

17. november 2015 at 15:21 | neweresth
Krásné odpoledne,
státní svátek, pořád se něco děje. Nečtu zprávy. Poslouchám hudbu. Když se podívám okna, nestojí to za řeč a tak si radši najdu něco, čím se zabavím. Třeba tohle. Opět další autoportréty.

Černobílé autoportréty

5. november 2015 at 10:18 | neweresth
Krásný den,
Když není kdo, musíte se holt spokojit s vlastními schopnostmi. Můžete mít dobrou náladu. Dojde na to, co pro to uděláte. Tímto bych nic nezdržovala a představila Vám mé autoportréty. Nejde o dokonalost, líbí se mi ten nádech. Užijte si.

 
 

Advertisement