diary

Niterní bouře

31. march 2018 at 23:59 | neweresth
Zdravím,
Jak krásně zní představa procházení se. Za svitu měsíce. Ve společnosti hvězd. Nacházet kouzlo v temnotě každodenní noci. Za svitu pouličních lamp. Nechat se unášen na vlnách větru. A chtěla rozpustit niterní bouři, opustit se, rozpustit ji, propustit se. Den, co den - na jehlách. Ustrašený pohled na svět. Nevěřícnost. Jak jednoduché je odsoudit někoho, sebe samého. Přichází bez rozvah. Přichází sám. Očekávaný v neočekávání. Neočekávaný v očekávání.

Zlomek na časové ose, a člověk stejným člověkem již není. Pohled na svět. Změna. Neuvěřitelná. Chvíle a moment. Překvapení. Kdy sama sobě blízko jsem, a v zápětí se sama v sobě a se sebou ztrácím. Nejsem úplně pohlcena černočerným pohledem, pouze tím pocitem, který se sebou přináší. Prodrat se na povrch. Prodrat se trnitou cestou.
S pozdravem neweresth.

Skutečná (ne)skutečnosti, konce konců (ne)konečnosti

30. december 2017 at 0:00 | neweresth
Zdravím,
i chtěla vědět všechno, a nechtěla vědět nic. Zkřížené cesty. (Chtěné) nechtěné nepochopení ze stran přihlížejících. Vyjádřené slovy. Demotivující, avšak přivádějící k následným myšlenkám. Pozitivní. (Lidská existence, neexistence.) Asociace. Každý žijící svůj příběh, psaný přítomností. Prostupující. Proplétající se mezi jinými. Jiné cesty. V přítomnosti chtíče sebevyjádření. Pohled v pohledu. Až do chvílí, kdy nalezli pochopení, kdy nalezli slova nevyslovená. Napsaná. Z proudů myšlenek nekonečnosti. Bezčasí. Počítáme. (Abychom se neztratili(?)) 18. 2018. 8. ∞.

S pozdravem, neweresth.

Propleteno slunečními paprsky

31. october 2017 at 17:26 | neweresth
Zdravím v aktuálním čase,
Končící se měsíc. Na obloze dorůstá a září. Svítí, dává najevo, že tady stále je, že bude. Drží stráž, když nás pohltí tma. Přináší s sebou chlad - ve stínech, v iluzích. Když noc střídá den. Když sluneční svit proplétá se životem, na Zemi. Momenty, kdy cítíš, že stojí za to žít. Víš jaké jsou, co tě činí spokojeným, z čeho máš radost v danou chvíli. Kouzlo pomíjivých okamžiků. Neopakovatelné. Jedinečné. Living this beautiful madness. Zastavíš se. Rozhlédneš se. Do všech směrů. Žhavé sluneční paprsky obkreslují existence. Lehounce šimrají, třpytí se jako hvězdy na noční obloze. Too good to be true. But it is. It is present. At this moment. Imagine. Člověk se ztrácí v krásách všednosti nevšedních dnů. V pravý čas - na pravém místě. Jsem ráda, že jsem, (ikdyž občas nejsem). Zalita dobrým pocitem.

S pozdravem neweresth

Jsem svým koncem a svým začátkem

29. august 2017 at 17:17 | neweresth
Zdravím,
Poslední dobou mám pocit, že se ztrácím, jak fyzicky tak po psychické stránce. Mám pocit, že něco přijde, nějaký konec. Jaký? Co si pod takovým koncem představuji, ani já sama nevím. Jenom to tak zkrátka cítím. Váhám jestli jsem stále já já. Cítím se na víc, na každý den jiným člověkem. Neznámý svého doteku. Neznámý svých myšlenek.

Nevím, v jakým představách žiji, na jakou vlnu jsem se dostala, ale jsem. Cítím přítomnost, ani nevím čeho, jenom vím, že to tu je. Je to má představa? Jsem paranoidní. Říkám, si že žiju přítomností a zapomínám minulost, budoucnost mě možná tak akorát děsí (ikdyž proč by měla, proč bych to tak měla chápat) - cítím se nejistá, cítím se na hraně. Zapomínám minulost(?) - zdá se že si z jejich kousků dotvářím příběh. Mám pocit, že už tak vlastně nežiju z vlastní vůle, že žiju podle příběhu, který pro mě někdo napsal. Střípky z dob minulých skládám od začátků založení tohoto blogu.

Mám pocit, že ztrácím sovu identitu. Žiju v paralelních světech. Žiju v myšlenkách. Co je to vlastně realita. Kde se nacházejí její hranice. Jsem vším a jsem ničím. Jsem všude a jsem nikde. Myšlenkový procesy se snaží dosahovat kapacit malého vesmíru v hlavě.

Jak vidíš svět, cítíš se jako jeden celý člověk, jak vidíš barvy, jak vnímáš svět, jak přemýšlíš, jak cítíš, jak žiješ.

Pocity vin a vděků

30. july 2017 at 12:46 | neweresth
Zdravím,
Ještě pořád jsem nepřišla na to, co chci a kdo jsem. Nerozumím si. Pořád stojím tak nějak na hraně při každém rozhodnutí, co je správné, co špatné. Občas mám pocit, že ani nemám 'právo' (důvod) tady být. Ve své podstatě mám všechno, a když si představím, kdo by to všechno byl schopen lépe využit, dává mi to pocit chtíče neexistovat. A pak si vzpomenu, že se vlastně nechci vzdát. V jednu chvíli cítím, že jsem došla na konec, že jsem vlastně stará - ale na druhou stranu jsem mladá. Kontrast. Tak nějak, je celkem těžké sepsat všechny myšlenky teď a tady.

Avšak, co se váže k nadpisu? Ikdyž si někdy říkám, že vlastně nic nechci a nepotřebuji, že tu vlastně ani nemusím být, nesmím zapomenout na to/ty co mě doprovází na mé cesti k pochopení smyslu života, jakým způsobem a jak. Cítím se vina, když si takové myšlenky připouštím - cítím se neohleduplně (ale stále jenom sama se sebou). Houpačkový syndrom, stále a dokola, nahoře a dole, vina(ne)vina.

Jsem vděčná za
  • upřímnost
  • pochopení
  • akceptování mého já
  • klid
  • ticho
  • radost
  • názor
  • dobrou náladu
  • čas, který mi někdo věnuje
  • emoce
  • lidi (na podobné vlně)
  • možnosti, které mám
  • existenci (čeho?koliv)

Jak nad tím přemýšlím, moc si ničeho nevážím, a zároveň je nesmírně těžké sepsat takový seznam, jelikož celý život může být člověk vděčný za své štěstí (v neštěstí). Vždycky může být hůř. Je dobré zapomenout? Je tu jisté prázdno, v jistých oblastech, něco opomíjím.

S pozdravem, neweresth.

Všechno a nic

25. may 2017 at 20:24 | neweresth
Zdravím,
mám pocit, že opět nerozumím - v jednu chvíli nad vodou, v druhou chvíli pod hladinou. Fyzicky cítím jak se sama vnitřně sžírám, vědomě a za živa. Chaos. Co v jednu chvíli potěší, v druhou dovede k slzám. (ne)Litovat? (ne)Mrzet?

Ve své podstatě mám všechno, není důvod myslet si - že nemám nic. Jsem vším a ničím, existence vědoma i nevědoma. Chvíle od chvíle mé naroky se liší, mám pocit, že potřebuji málo na to abych přežila (jsem ale šťastná(?), co to znamená být šťastná, pomíjivé). Někdy cítím, že mám i nějaký cíl, který 'normálně' nemívám, ikdyž je místy stresující, stále je to cíl, který lze splnit, ale když je za mnou - cítím, že jsem se ztratila, že už nemá cenu si na něco hrát, na sebe sama (jeden člověk z miliónů, jedna existence z nekonečna) - pocit existence sebe samého.

Lidé mě děsí čím dál víc. Interakce s nimi. (Ne)vědomost. (Ne)očekávané. Agrese. Zklamání. Potlačuji své pravé myšlenky, než dávám najevo - jak si tím můžu být jistá? Děsím sama sebe.

S pozdravem, neweresth.

Mood swings

31. march 2017 at 19:32 | neweresth
Zdravím,
zajímalo by mě, jak sami sebe vidíte z vašeho pohledu - především nálady, jak často se mění, jaké jsou - máte stálou náadu po celý den? dokáže Vás něco jendoduše rozčílit? (měsíční daň)

Upřímně, mám pocit, že mám v hlavě prázdno. Nechuť myslet a přemýšlet. Vím, že bych měla - občas už jsem připravená něco dělat, ale ve chvíli, kdy dojdu na místo - motivace je tatam. Nechci cítit povinnost.

Stručně
S pozdravem neweresth

Cítit (ne)říkající schopnosti i neschopnosti já

11. february 2017 at 12:23 | neweresth
Krásné sobotní odpoledne,
kolik dělá člověk věcí, co sám ani dělat nechce. Dělá je s odporem? Dělá je s úsměvem? Dělá je vůbec? Je všechno jenom otázkou nebo se vše bere za samozřejmost, za naši pohodlnost.

Celý život jsem svým problémem. Od doby svého "samaseuvědomění" neustále řešíme NĚCO, s možnou vidinou nějaké budoucnosti - které bychom teoreticky (i prakticky) chtěli dosáhnout. Naučit se sami se sebou pracovat. Být vlastním pánem. Ikdyž čistě samostatný člověk není. Spoléháme na sebe (více ty a já), ikdyž nedocházíme k určitému uvědomění, že to tak zkrátka a prostě je.

Žít a využívat možností. Lovit je. Chytat se příležitostí. Ptám se sama sebe - dělám to, co chci? Jsem spokojená? Proč to tak dělám? Vymotávám se ze svých pavučin, které jsem postupem času vytvořila, které byly přetrhané vnějšími vlivy - nekončím destrukcí, tvořím - pomalu, ale jistě. Bězděčně, toď otázka. Jak to vidíš ty? Snažím se je rozšiřovat. Dochází na místa, kde se nedostanu - ale - proč - co mi v tom brání? Jsem to já a moje neschopnost věřit představám, které si sama vytvářím?

Dneska i zítra najdu chvíli, kdy si v křečích vlastní mysli připomenu své možné cíle a jak k nim dojít. Jak se s nápady vypořádám. Stanou se skutečnosti? Chci se přemluvit, aby to byla pravda. Bude.


S pozdravem neweresth.

btw. Dělám, co nechci. Bojím se. Neumím říkat ne. Vnitřně trpím. Jiný jsou za to rádi, ale já jsem nespokojená. Dojdu do stavu spokojenosti? Brzy? Doufám.

Lidská inspirace

22. january 2017 at 16:44 | neweresth
Zdravím,
den, co den - dokola a pořád se hrabu ve svých sobeckých myšlenkách, nesmyslných postojích a přístupech k lidem. Co mě žene dopředu, proč tady ještě jsem, jak se s tím vším vypořádávám - jednoznačně motivací a radostí jsou LIDÉ. Bohu/žel/dík - jak už si to dále přeberete ve vaší hlavě, to už zálaží jen a jen na Vás.

Věřím tomu, že každý člověk cítí obdiv k jinému člověku. Co to vyvolává, co to pro nás znamená? Člověk se může chtít dostat na podobnou úroveň. Inspirace je nutná - ať už je z vaší strany, nebo jste jejím příjemcem.

Konkrétně já se sama sobě (i možná jiným) zdám nestabilní. (to kdekdo) Každou chvíli mě něco nadchne, ispiruje a motivuje k tomu, abych své poznatky, hodné obdivu, využila ve vlastním životě - tvořit, jít a být. Nemusí se pouze jednat o chvilkovou radost, ale může sloužit jako spouštěč následujících kroků podníceně nějakou inspirací - ta se může rozvíjet dál - s dalšími faktory, které se střetnou s s vlnou vědomí mého a jejich.

Postoj k ostatním je v podvědomě ovlivňovan hodnotami, které normálně člověka nenapadají. Chtíč se pomalu zbavit nepotřebných, ať už je to cokoliv - co osobu drží na jednom místě, stagnující, tížící. Načerpat. Jít. A pořád v kruhu. Koloběh.


S pozdravem neweresth.

Živím se představami

18. december 2016 at 15:18 | neweresth
Krásné odpoledne,
Kde končí a kde začíná realita? Z čeho máš radost? Kde ti stojí hlava? Kde jsem? Stále a dokola sama sebe se ptám. Mám pocit, že víc žiju ve svých představách, něco jako snové představy bez většího smyslu, bez či s podporou reálných skutečností. Přítomnosti jsem přikloněná, beru na vědomí, co se děje kolem, ale jsem spokojená? Váhám. Moc přemýšlím. Absurdní. Zbytečné. "Sloužím" ostatním i přes vlastní nechuť. Mám nechuť být. Většinou. Nemůžu říct, že je tomu tak vždycky. Jsem vděčná, že nacházím i podporu, ikdyž ji neumím "správně" ocenit.

Místy svítí. Místy zima. Krásné barvy. Odstíny červené, oranžové, žluté střídají odstíny růžové a fialové. Bílá. Padá. Doléhá. Zahaluje. Tma. Probleskávají světýlka. Lehounce tančí. V mlze. Odrážejí se. Třpytí se. Padají sem a zvedají se tam. Nahoru a dolů. Pořád dokola. Střídají se. Znova a znova. Žijí. Vděčně. Vesele. Dokud je stále jejich čas.

Nacházet krásná slova, která přicházejí. Chytají za nitky našich duší, svírají nervy, cesty myšlenek, do a z centra mozku. Postupem času pochopíme. Najdeme kouzlo ve slovech, ve větách - vyhledáváme je. Najít význam a mít z nich radost. Zaměřit se na ně - jak zní, líbí se našim uším. Jakým jazykem, jakým významem. Pokaždé jinak.

S pozdravem neweresth.
 
 

Advertisement