February 2018

Hořkosladká nevědomosti

26. february 2018 at 15:16 | neweresth |  photo
Zdravím,
když poohlédnu se na samu sebe minulou, mám pocit, že vlastně na ni ani nechci poohlížet. Jak jednoduché je vidět to, co vidět člověk nechce, co jej děsí. Smutné. Vtipné. (Neohrabané.) Avšak v danou chvíli, v ten 'přítomný' moment minulý je člověk svou nejlepší verzí. Neustále v procesu. Ve vývoji. Ať už pomalém nebo ve spěchu.

Bylo ráno. Chladný vítr pohlcoval veškeré teplo. V pohybu. V nehybném stavu teplo přinášel sluneční svit. Slunce se na obloze jevilo jako (téměř neskutečný) pravidelný kruh zářící v odstínech bíložluté barvy. Jak kouzelné jsou tyto momenty. Jak krásné je světlo, jeho moc. Kolikrát se člověk pozastaví nad tím, co mu vlastně přijde samozřejmé? Kolik krásy je v obyčejnosti.