February 2017

Cítit (ne)říkající schopnosti i neschopnosti já

11. february 2017 at 12:23 | neweresth |  diary
Krásné sobotní odpoledne,
kolik dělá člověk věcí, co sám ani dělat nechce. Dělá je s odporem? Dělá je s úsměvem? Dělá je vůbec? Je všechno jenom otázkou nebo se vše bere za samozřejmost, za naši pohodlnost.

Celý život jsem svým problémem. Od doby svého "samaseuvědomění" neustále řešíme NĚCO, s možnou vidinou nějaké budoucnosti - které bychom teoreticky (i prakticky) chtěli dosáhnout. Naučit se sami se sebou pracovat. Být vlastním pánem. Ikdyž čistě samostatný člověk není. Spoléháme na sebe (více ty a já), ikdyž nedocházíme k určitému uvědomění, že to tak zkrátka a prostě je.

Žít a využívat možností. Lovit je. Chytat se příležitostí. Ptám se sama sebe - dělám to, co chci? Jsem spokojená? Proč to tak dělám? Vymotávám se ze svých pavučin, které jsem postupem času vytvořila, které byly přetrhané vnějšími vlivy - nekončím destrukcí, tvořím - pomalu, ale jistě. Bězděčně, toď otázka. Jak to vidíš ty? Snažím se je rozšiřovat. Dochází na místa, kde se nedostanu - ale - proč - co mi v tom brání? Jsem to já a moje neschopnost věřit představám, které si sama vytvářím?

Dneska i zítra najdu chvíli, kdy si v křečích vlastní mysli připomenu své možné cíle a jak k nim dojít. Jak se s nápady vypořádám. Stanou se skutečnosti? Chci se přemluvit, aby to byla pravda. Bude.


S pozdravem neweresth.

btw. Dělám, co nechci. Bojím se. Neumím říkat ne. Vnitřně trpím. Jiný jsou za to rádi, ale já jsem nespokojená. Dojdu do stavu spokojenosti? Brzy? Doufám.