June 2015

Velká očekávání - nadšení či zklamání aneb UTUBERING

27. june 2015 at 23:57 | neweresth
Krásný večerní čas,
Ráda bych se s Vámi podělila o dojmy, pocity a názory z akce zvané UTUBERING. Myslím, že mnozí z Vás jistě ví, že se týkala hlavně česko-slovenských youtuberů. Slibovala mnohé, ale jak to dopadlo? Nakonec, je to otázka subjektivní. Teď však k mému zážitku.


Někdy v polovině dubna mě chytl amok a v zápalu bojes vlastní nevědomostí jsem usoudila, že se musím někam dostat. A tu se objevila akce, která měla být první extra třída ve své kategorii. Když už se člověk občas koukne na nějaké to video naší ČS elity, tak si řekne - proč ne, bude to určitě fajn. Neváhala jsem a s nadšením si koupila lístek, který mi v nejbližších dnech přišel na mail. Od té doby jsem nijak akci neřešila a žila dál svým životem. Občas se zase koukla na nějaké video té "špičky" a šla dál. Jak čas plynul, začala jsem nad blížící se událostí víc přemýšlet. Chci tam jít nebo ne? Nemám lístek radši prodat? (jako ti, co jej narychlo prodávala za cca polovinu) Dokonce i mamka mě odrazovala od toho, že když je to tak daleko a mám procestovat téměř celou republiku vlakem, ať radši nejezdím. Avšak, já jsem si tvrdohlavě jela svou. Určitě je důvod, proč jsem si lístek koupila a měla tam jet. Přesvědčovala jsem sebe i všechny ostatní, že to prostě nejde abych nejela. Nneí možné, abych se nezúčastnila. Byla jsem opravdu zvědavá.

V pátek 26.06.2015 jsem se snažila jít brzo spát. Nachystala jsem si věci, které jsem údajně nutně potřebovala, jako foťák, nabíječku na telefon, lístek - aby mě pustili dovnitř a jiné drobnosti jako klíče či peněženku. Ještě před tím, než jsem se ujala počítání oveček, bylo třeba nastavit budík na 04:40, abych stihla nasednout do předem rezervovaného vlaku. Spalo se mi dobře.

Ráno 27.06.2015 jsem z postele vyskočila téměř jako laňka. Na nějaké líčení jsem se rozhodla vykašlat. Natáhla přes sebe šaty, svetr, podkolenky, boty a mohlo se vyrazit. Rozhodla jsem se vzít ráno za pačesy a odkráčet k vlaku svým tempem, prostě nikoho nežádat o odvoz. Taková procházka polo-spícím sobotním ránem není k zahození. Po půlkohince chůze už na mě na nádraží čekal vlak a já mohla nasednout. Ano, to jsem zvládla. Cestou do Prahy jsem poslouchala písničky nebo jen tak přemýšlela, co bylo - je a co - bude. V Olomouci dokonce do kupé přisedly slečny, které určitě taky cestovaly tím stejným směrem. (Samozřejmě, že neposlouhcám cízí rozhovory.) Po dlouhých pěti hodinách (s malým zpožděním) se na obzoru objevila prosklená nádražní hala hlavního města Prahy. Tak trochu se mi ulevilo, že část malého dobrodružství už byla za mnou.

Vzhledem k tomu, že jsem na nádraží nebyla poprvé, bylo snažší se vyznat, pořídit lístek na metro a odjet jím na zastávku "LETŇANY". Ale to bych nebyla já, kdybych v dobrém úmyslu nepřispěla bezdomovci, samozřejmě v domnění, že potřebuje nějakou částku na doplacení jízdenky. Jo, později jsem z toho byla trochu rozpolcená. Takhle jsem to nechtěla - sponzorovat ty, co to asi vzdali. Ovšem, na jednu stranu je to fajn.

Metro bylo narvané dětmi, až mi z toho bylo nějak nepříjemně, ale to jsem ještě nevystoupila a neviděla ty dlouhé řady, řítící se ke vstupním branám. V tu chvíli mě popadl pocit paniky. Já, takový asociál, jsem musela popadnout telefon a postěžovat si osobě mě blízké.

Čas ukazovat 11:30 a já mohla vidět nějaké větší množství lidí. Dělalo se mi trochu zle, ale zařadila jsem se do davu. Byla jsem trošku v klidu, jelikož brány se - podle plánovaní - měly otvárat již za půlhodinku. Jak jsme tak čekali, atmosféra houstla, davy se zvětšovali a nervozita jakbysmet. Každou chvíli někdo někomu mával, poskakoval. Bylo dusné počasí a do toho místy padaly děšťové kapky. Napětí mezi lidmi stoupalo čím dál tím víc. Odbilo 12:00 a pomalu se nic nedělo nebo se to tak zdálo, kdo ví. Třeba bylo otevřeno, ale za tu další půlhodinu jsem se posunula tak možná o metr. Kdejaký mladý i starší člověk měl námitky, kdekdo skandoval ať nás konečně pustí dovnitř. Třeba se kontrolovaly i housky v kabelkách, ale to já už nevím. Nakonec jim po tak šílené době došlo, že to asi tak jednoduché nebude, když si sem naplánovali přivést tisíce hostů. Cítila jsem se opravdu příšerně. Myslela jsem, že se na místě zhroutím, vzhledem k tomu, jak se na sebe všichni mačkali. To teplo a to nepohodlí moc lidu nesvědčí. Dělá neplechu, a nejenom v hlavě.


Protrhly se pásky a my jako splašené ovce naskákali dovnitř. Lapali jsme po fialových páskách, které identifikovaly příchozí návštěvníky. (Teď si ovšem myslím, že to bylo celkem zbytečné. Mám pocit, že to nakonec nikdo nekontroloval.) V areálu již bylo spoustu lidí. Obdržela jsem jakýsi plánek celého areálu a vrhla se na průzkum. Mnohé stánky se zdály být opuštěné, ale kdo ví, kde se ty "celebrity" schovávaly. Celkově jsem areál oběhla asi skoro třikrát. Gaming zonu jsem tak trochu obešla. Ty ostátní tři - fashion, entertainment a music jsem si prošla dostatečně. Musím uznat, že se hned od začátku tvořili neskutečné řady, kde člověk třeba neviděl konce. Všichni chtěli fotku, podpis nebo třeba jen prohodit pár vět. Dostalo se na každého? Janě, že ne. Někdo třeba neměl trpělivost stát hodinu ve frontě. Z mého úhlu pohledu je to příšerná ztráta času. Tohle jsem po několika marných pokusech vzdala. Akorát jsem se chatla šance a pořídila si foto se skupinou Light&Love a Voxel(em).


Utubering je asi akce především o "vážených" mladých lidech tvořících videa na youtube, ale pro mě (a myslím, že jsem v tom nebyla sama) to dopadlo tak, že jsem si poslechla pár hudebních interpretů a odešla. Nevydržela jsem tam být takovou dobu. Nějaký čas jsem tam pobyla, ale nejsem z toho zrovna dvakrát nadšená. Celkově jsem z youtuberů viděla tak akorát čtyří hlavy - a to doslova. Třeba se organizace zlepší a nebude všechno tolik o tom - kolik peněz si člověk nahrabe. Určitě doufám v ponaučení do přístích let.

Ať už jste tam byli nebo ne, určitě si dokážete udělat vlastní názor. Já to beru jako zkušenost, zkoušku, kterou jsem měla podstoupit. Určitě mi to něco dalo, né že ne, ale bylo to hlavně v duchu - poznat sám sebe.

Mějte se krásně a třeba se podělte o Vaše dojmy (nejsou stejné). (((:

Zvednou si náladu, pořád a pořádně - naučte mě to - PROSÍM

25. june 2015 at 19:42 | neweresth |  project - TGMYR
Každý den svým způsobem stárnu.
Každý den přicházím na nové věci.
Každý den přemýšlím nad absurditami doby.
Každý den se snažím o větší optimismus.
Každý den se mi do mysli vtírají vzpomínky.
Každý den se mění mé názory.
Každý den žiji jiným svým druhým já.
Každý den se pozastavuji nad vlastní naivitou.
Každý den prostě sním.

Tahle bych mohla pokračovat do té doby, než bych usnula. Víte, mám náladu na to všem říct, že je mám ráda. Každý mně známý člověk mi do života vnesl nějakou inspiraci, nějakou myšlenku, která mi pomáhá dělat mě mnou. Určitě byste na něco takového také přišli, nebo už to třeba víte. Třeba nejsem perfektní, nejsem ideálem pro všechny, nepochopená, ale to je třeba jen můj pohled na věc. Mám dobrou náladu. Zrovna teď bych něco chtěla udělat. Chtěla bych dělat velké věci. Musím najít cestu - já chci najít cestu, aby bylo líp. Všem, nebo aspoň mnohým, tak jak to jen půjde. Najít další cestu.

Kdy přijde na to, bez čeho se člověk neobejde

13. june 2015 at 21:51 | neweresth |  diary
Krásný večerní čas,
Co bývám doma, většinou se najde něco, co by mohla dělat. Zapojit mozkové buňky a vrhnout se na něco. Člověk může najít i uspokojení v pořádku, v dobře odvedené práci. I takový úklid mnohdy léčí, stačí se jen správně naladit. Uděláte radost nejen sobě, ale třeba i jiným a hned Vám bude na tom světe lépe. A většinou se nám naše dobré činy nějak vyvedou, že se nám radost vrátí. Není proč věšet hlavu. Chci být pozitivní. Určitě se dá nad vším vyzrát. Ikdyž - mnohdy se najdou takoví, ktěří jsou schopní naše iluze naprosto zničit a donutit nás pochybovat o našich teoriích, nechat nás na pospas nějaké nežádoucí náladě - někde na dně oceánu (ani ne na dne sklenice - to je přece málo).

Hlavní myšlenka, která mě dovedla nadpisu, se také týká lidu. Mám ten pocit, že se určitě obejdeme bez mnohých vymožeností a věcí. Na všechno si přeci zvykneme. Proč se nechat zlákat nějakým strojem, něčím, naprosto odlišným. Tolik se nám to dostává pod kůží, že bych se vlastně ani nedivila, kdybychom měli nějaký ten čip plující skrze naše tělo. Tolik bychom se toho mohli naučit. Opět mě tíží otázka peněz - takový výmysl, a prej aby byl pořádek, ale jsem si jistá, že je v tom ještě větší "bordel". Necháme se ovlivňovat sílou, necháme se srazit strachem.

Určitě bych mohla říct, že mám z něčeho strach, ale musela bych se zamyslet. Mnohdy je všechno viděno jako absurdní. Jsou to opravdu drobnosti, ale třeba mají nějakou váhu či význam, který se později ukáže být nedůležitý. Nejlíp by bylo, se schovat, se nechat odejít někam pryč. Naučit se nebýt tolik závislým na společnosti, na té spropadené technice.

Half Moon Run - Need it